Máte rádi děti? Myslím si, že asi neexistuje žádný člověk, který by neměl rád děti. A já vám mohu třeba například popsat mého dědu. Abych se vám přiznala, tak můj děda by se pro děti rozdal. Nejenom to, že měl rád velmi své děti, kterých si vážil a udělal by pro ně všechno. Tak si taky vážil opravdu svých vnoučat, jako například mě. Děda mi vždycky říká, že já jsem byla jeho úplně první vnouče. Ty další vnoučata přišla prý až po třech letech a to postupně. Proto se taky děda víc vážil mě. A já se mu nedivím. A taky bych vám klidně s upřímným srdcem mohla říct, že lepšího muže, než dědu jsem v životě opravdu nepotkala. Děda byl opravdu slušný a taky byl gentleman a byl hodně galantní. Byl hodný na všechny lidi a byl slušný a myslím si, že nikdy neměl ani žádnou potyčku s lidmi a neměl vůbec žádné nepřátelé. Tohle je ale o něčem jiném.
Taky mi děda jednou říkal, když měl ještě své děti malé, že taky uměly pořádně zlobit. Třeba například moje máma. Děda mi řekl, když mé mámě bylo šest let, tak prý utekla ze školky. Prý ji hledala celá vesnice. Paní učitelky ze školky, které měly na starost ještě další děti, z toho byly prý úplně nešťastné, že jim zase utekla jeho dcera. Ano, protože právě dědova dcera byla prý velmi známá tím, že utíká ze školky. Přišlo mi to velmi vtipné, tak jsem se zeptala své maminky.
Moje máma mi to všechno potvrdila a musela se u toho smát. Protože ona mi řekla, že jsem taky jednou utekla ze školky, když mi byly tři roky. Já si to vůbec nepamatuji, takže to taky odmítám tomu věřit. Ale třeba je to pravda. Ať tak nebo tak, bylo by mi to jedno. A prý jsme utekla z toho důvodu, že jsme se bála jít na mikulášskou besídku. A vy se mi divíte? Nebyla jsem ve školce jediné dítě, které se bálo čerta a Mikuláše. Já jsem se bála hodně a jako dítě jsem na čerty věřila. A vy jako děti jsme se něčeho bály?
